Abstrakt
V rámci angloamerické estetiky druhé poloviny dvacátého století představuje jedno z nejvýznamnějších zpracování myšlenky uměleckého kánonu teorie estetického hodnocení uměleckých děl amerického estetika Kendalla L. Waltona.
Jeho hojně citovaná studie "Kategorie umění" z roku 1970 bývá považována za milník ukončující éru formalismu a ohlašující nástup jistého druhu kontextualismu, který obhajuje relevanci zohlednění uměleckohistorického kontextu při estetickém souzení. Na správnosti našeho vnímání uměleckých děl se podle Waltonova vysvětlení významně podílí informace o uměleckohistorickém kontextu, do nějž dílo patří: "propátrávání díla pomocí smyslů nemůže samo o sobě odhalit, ani jak by mělo být dílo správně vnímáno, ani jak takového vnímání dosáhnout".
Stručně řečeno, pro estetické posouzení je zásadní znalost děl definujících žánr, v němž má být dílo vnímáno. Waltonova koncepce kategorií umění nicméně vyvolává otázku, jakým způsobem tyto kategorie vznikají a upevňují svůj status.
Tomuto problému ovšem Walton velkou pozornost nevěnoval. V našem příspěvku se budeme snažit na pozadí Waltonovy teorie ukázat, že kategorie umění nelze myslet jako "veličinu" statickou, ale dynamickou.
Tradice, kánon či kategorie umění tedy sice představuje v každém okamžiku uzavřený celek, který pouze na první pohled působí jen jedním směrem: normativně ovlivňuje nově vznikající díla. Tento celek ovšem zároveň musí neustále integrovat nové podněty, jež jej nutí se rekonfigurovat.
Budeme se snažit představit tři teze, které dílem s Waltonovým přístupem souzní a dílem jej kriticky revidují. Za prvé, že v případě kategorií umění či uměleckého kánonu je tato dynamická povaha důsledkem estetického souzení, které dalo těmto celkům vzniknout.
Za druhé budeme tvrdit, že tato dynamická povaha není příznačná pouze pro umělecké kánony, ale je charakteristická pro jakýkoli fenomén mající dějinný a tudíž interpretativní ráz. A za třetí bychom chtěli poukázat na skutečnost, že z určitého hlediska se může znalost kategorií a kanonicky ustavených kritických standardů stát zátěží, která blokuje možnost čerstvého vhledu a ocenění inovativních počinů nejen, ale zejména na půdě umělecké tvorby a recepce.