Abstract
V rámci angloamerické estetiky druhé poloviny dvacátého století představuje jedno z nejvýznamnějších zpracování myšlenky uměleckého kánonu teorie estetického hodnocení uměleckých děl amerického estetika Kendalla L. Waltona.
Jeho hojně citovaná studie "Kategorie umění" z roku 1970 bývá považována za milník ukončující éru formalismu a ohlašující nástup jistého druhu kontextualismu, který obhajuje relevanci zohlednění uměleckohistorického kontextu při estetickém souzení. Na správnosti našeho vnímání uměleckých děl se podle Waltonova vysvětlení významně podílí informace o uměleckohistorickém kontextu, do nějž dílo patří: "propátrávání díla pomocí smyslů nemůže samo o sobě odhalit, ani jak by mělo být dílo správně vnímáno, ani jak takového vnímání dosáhnout".
Stručně řečeno, pro estetické posouzení je zásadní znalost děl definujících žánr, v němž má být dílo vnímáno. Waltonova koncepce kategorií umění nicméně vyvolává otázku, jakým způsobem tyto kategorie vznikají a upevňují svůj status.
Tomuto problému ovšem Walton velkou pozornost nevěnoval. V našem příspěvku se budeme snažit na pozadí Waltonovy teorie ukázat, že kategorie umění nelze myslet jako "veličinu" statickou, ale dynamickou.
Tradice, kánon či kategorie umění tedy sice představuje v každém okamžiku uzavřený celek, který pouze na první pohled působí jen jedním směrem: normativně ovlivňuje nově vznikající díla. Tento celek ovšem zároveň musí neustále integrovat nové podněty, jež jej nutí se rekonfigurovat.
Budeme se snažit představit tři teze, které dílem s Waltonovým přístupem souzní a dílem jej kriticky revidují. Za prvé, že v případě kategorií umění či uměleckého kánonu je tato dynamická povaha důsledkem estetického souzení, které dalo těmto celkům vzniknout.
Za druhé budeme tvrdit, že tato dynamick á povaha není příznačná pouze pro umělecké kánony, ale je charakteristická pro jakýkoli fenomén mající dějinný a tudíž interpretativní ráz. A za třetí bychom chtěli poukázat na skutečnost, že z určitého hlediska se může znalost kategorií a kanonicky ustavených kritických standardů stát zátěží, která blokuje možnost čerstvého vhledu a ocenění inovativních počinů nejen, ale zejména na půdě umělecké tvorby a recepce.