Studie se zabývá českou prózou padesátých let 19. století, přičemž pozornost věnuje především produkci, která dosud zůstávala stranou zájmu literární historie, tj. zejména prózám vydaným v Bibliotéce českých původních románů historických i novověkých (1855-1860). Mezi nimi se soustřeďuje na zapomenutý román Václava Ž.
Donovského Tři Čechové (1855) a poukazuje na jeho formální obratnost a jazykové a tematické novátorství (dynamická pozice vypravěče, subjektivizovaný popis prostoru, využití hovorového jazyka, ironie atd.). Vedle toho připomíná jeho význam kulturněhistorický a zakladatelské postavení v kontextu české sociální prózy.
Na základě Donovského románu i dalších próz Bibliotéky potom sleduje, jak se přechodný ráz doby počátků kapitalistické společnosti promítl do vztahů mezi romantickým a realistickým modelem literatury.