Abstract
Medikamentózní léčba obezity má kořeny v 50. letech 20. století (stejně jako léčba chirurgická). Většina z uplynulých 70 let však více než co jiného připomínala cimrmanovské prošlapávání slepých uliček.
Budivé aminy, zejména amfetamin, mazindol, fentermin, dexfenfluramin a bohužel ani téměř 15 let používaný sibutramin nesplnily požadavky kladené na moderní antiobezitikum - a to nejen z hlediska bezpečnosti, ale ani účinnosti. Dlouhodobé snížení hmotnosti o 5-10 % sice znamená významné snížení rizik, zejména metabolických, ale pokles mezi pěti a necelými deseti kilogramy za rok, dosahovaný v lékových studiích, nesplňoval představy pacientů ani většiny lékařů o účinném léku, a to zejména při srovnání s poklesy dosaženými chirurgickou léčbou.
Teprve koncem prvního desetiletí tohoto století se začaly uplatňovat (nejprve jako antidiabetika a s určitým zpožděním i v antiobezitické indikaci) agonisté receptoru pro střevní hormon glukagonlike peptid1 (GLP 1), který je přirozeným regulátorem jak metabolismu glukózy (inzulinotropní peptid), tak i příjmu potravy.