Abstrakt
Myšlení Julie Kristevy se v reflexích feministických teoretiků a teoretiček jeví jako velmi rozporuplné. Tato nejednoznačnost a protichůdnost výkladů přitom vzniká specificky v rámci postoje, v jehož základu stojí otázka, zda je Kristevino teoretizování pro feministickou praxi nějakým způsobem užitečné a může dávat základ jednání, které vede k emancipaci subjektu z omezujících struktur.
Naším záměrem je ukázat, že v jádru této rozporuplnosti je především Kristevino pojetí subjektivity, které není do feministického diskursu plně převoditelné: Kristevini kritici namítají, že její pojetí subjektu bude feministické perspektivě vždy unikat. My se však pokusíme některé body jejího myšlení interpretovat ne vzhledem k feministické kritice, ale především ke kritice sémiologie.
Takové interpretace se pro nás stanou východiskem k předložení perspektivy, ve které je toto "unikání" jistou praxí, která je však na feministickou praxi neredukovatelná.