Cílem tohoto příspěvku je pojednat o konceptu etiky, který lze číst v díle Julie Kristevy o básnickém jazyce. Poukážu na to, že takové pojetí má svůj základ v Kristevině přehodnocení využití lingvistických metod pro studium jazyka.
V této souvislosti se mění nejen předmět zkoumání, ale také etický základ. Výsledkem tohoto přehodnocení je Kristevina snaha zkoumat prvky, které nejsou v rámci lingvistiky teoretizovatelné.
Vzniká tak specifické pojetí sémiotiky založené na básnické řeči. Tento obrat nechápu primárně jako gesto zaměřené na rozšíření vědeckého poznání, ale jako gesto posouvající teorii směrem k etice jako specifickému druhu vztahu k jinému.