Abstrakt
Cílem studie je ukázat, jaké čtenářské horizonty před námi může otevřít poezie pro děti, budeme-li ji brát "vážně". V textu se zabýváme dvěma básněmi vybranými z antologie Nebe, peklo, ráj: tyglík české poezie pro děti 20. století (2009).
Tato antologie záměrně vznikla jako sbírka básní pro děti, do níž však byly zařazeny i básně, které dětem primárně určeny nebyly. Smazává tak rozdíl mezi poezií pro děti a poezií určenou dospělému čtenáři, což ladí se základní intencí této studie.
Ukazuje se, že při bližším pohledu vystávají ze zkoumaných básní vlastnosti, které bychom primárně s poezií pro děti nespojovali. Můžeme o nich uvažovat jako o něčem, co překračuje rámec daný žánrem, na druhou stranu však tyto charakteristiky - shrnované nejčastěji jednoduše slovem "hravost" - bývají většinou postulovány jako pro žánr dětské poezie zásadní, ba konstitutivní.
Hravost nás tak odvádí ke klíčovým pojmům tohoto textu, kterými jsou napětí a distance, jež v různých podobách najdeme v obou básních. Vedou nás jednak k napětí mezi formální či konstrukční rovinou básně a její významovou rovinou, jednak přímo k jazykového kódu, který prodlévá v napětí mezi smyslově vnímatelnou, materiální povahou znaku a tím, co tento znak označuje.