Abstract
"Je třeba snažit se o přátelství mluvit jako o čisté topice (...) o které by nešlo mluvit bez rozpaků. (...) Podle svých rozpaků poznávám, že imaginárno je docela blízko: hořím", píše Roland Barthes v Rolandu Barthovi o Rolandu Barthovi (1975), přičemž není náhodou, že tato zmínka se vynořuje vprostřed textologického manévru nikoli nepodobného hédonistově marné a vždy svým způsobem vyhýbavé noční zteči klíčem na zakletý zámek. Barthes ve svém díle hovoří o přátelství jen velice pomálu, ne zcela jednoznačně kladně a příznačně neurčitě.
Pojďme mu tedy z druhé strany dveří odemknout a zeptejme se ho narovinu mezi futry: jakým způsobem se figura přátelství, lépe řečeno figura přítele, propisuje do Barthesem hledaného "neutrálního" rukopisu, a proč se jej zdráhá tematizovat, k čemuž však zároveň opakovaně směřuje? Jakou spojitost mají Barthesovy roztroušené poznámky s Dantovými ranými sonety a jaká řeč je přátelství vlastní? A dobývá se náš "Barthes" vůbec do správného bytu?