Abstract
Bolest, která se má stát lékem, krutost a násilí jako prostředky obnovy a regenerace, zničení starého jako základ pro vznik něčeho nového. To jsou témata, která rezonovala v umělecké a intelektuální sféře 30. let minulého století více než dříve.
Hannah Arendtová upozornila na vzrůstající zájem o násilí, moc a krutost mezi intelektuály meziválečného období a tvrdila, že krutost byla vyvyšována jako ctnost , protože se jevila jako protiklad humanitního a liberálního pokrytectví. Na příkladu čtyř osobností se pokusím ukázat, jak krutost působila v jejich tvůrčích snahách a jak se postoje proměnily po zkušenosti druhé světové války.