Článek se zabývá tématem cíle lidského života, jak je nastoluje Boëthius ve třetí knize své Filosofie utěšitelky. Boëthius v souladu s antickým eudaimonismem ztotožňuje tento cíl s blažeností, ale zároveň připouští, že lidé se často mýlí o povaze "dober", resp. jim odpovídajících prostředků, které podle nich k dosažení tohoto cíle vedou.
Autor ukazuje, že zdrojem inspirace Boëthiových úvah o cíli lidského života a o pravém a falešném štěstí z první části třetí knihy pravděpodobně byla aristotelská a stoická etika, a speciálně pojetí tradičních "římských hodnot" u Cicerona. Myšlenkové postupy ve druhé části třetí knihy Filosofie utěšitelky jsou však podle něj zároveň dokladem toho, že otázka povahy a "místa" pravého dobra pro Boëthia není řešitelná v omezeném rámci aristotelské a stoické etiky a antropologie, nýbrž pouze v rámci platónské, resp. novoplatónské kosmologie a metafyziky, která poskytuje náležitou odpověď na otázku po smyslu a cíli universa.
Teprve na tomto pozadí je možno dospět k uspokojivější odpovědi na otázku po lidském štěstí či blaženosti, jíž nelze dosáhnout pouze pomocí vnějších dober ani ctností, nýbrž tím, že se člověk cele zaměří k Jednu a Dobru, které je počátek i cíl universa, a tak získá podíl na božství. Pomocí řady paralel autor dokládá, že kosmologické a metafyzické motivy, které Boëthius rozvíjí ve druhé části třetí knihy, včetně myšlenky "připodobnění bohu" či zbožštění mají svůj předobraz u Plótína a Prokla.