Abstrakt
Odkazy na české středověké dějiny, zejména husitství, sehrály zásadní roli při utváření identity nového československého státu. Staly se symbolem vzdoru a především národní emancipace nového státu, a to i s přihlédnutím ke konfesní otázce performativního odchodu od katolické církve.
V průběhu 20. století bylo husitství vhodným materiálem pro státotvornou a nacionalistickou a propagandistickou instrumentalizaci. Studie si klade za cíl vysledovat, jak husitství vstupovalo do politických ideologií a jejich prezentací, jak se obrazy husitství měnily v závislosti na politické konstelaci a jakými proměnami prošla dynamika jejich užívání v první polovině 20. století.
Současnou prezentaci husitských dějin a jejich hlavních aktérů chápeme jako umělé pragmatické konstrukty, které ze své podstaty redukují historickou složitost na výsledný obraz splňující aktuální společenské a politické požadavky.