Abstrakt
Rostoucí význam audiovizuální eseje, formátu založeného na využití existujících filmových záběrů pro kritické nebo výzkumné účely, představuje výzvu pro mnoho otázek, které si filmová teorie a filozofie filmu kladou od svých počátků. Jednou z těchto otázek je, jak překonat odstup mezi filmovým teoretikem a jeho filmovým objektem, případně jak převést smyslové a afektivní zaujetí pohyblivými obrazy do kritického či teoretického psaní. Digitální manipulace nabízí vědcům mnoho příležitostí, jak tuto propast zmenšit, a to nejen k její analýze, ale také k reflexi celé zkušenosti s dotykem "nedosažitelného objektu".
Ve videografických filmových studiích existuje určitá tendence, která se na tyto otázky zaměřuje - mohli bychom ji nazvat afektivní, nebo přesněji "haptickou". V tomto ohledu se jako obzvláště užitečný ukazuje koncept "haptické kritiky" Laury U. Marks, zabývající se stíráním vzdálenosti mezi filmem a jeho divákem. Audiovizuální esejisté jako Catherine Grant, Cristina Álvarez López nebo Adrian Martin promítají svou cinefilní zkušenost do manipulace se zvukem a obrazem ve střihovém programu, používají operace jako zpomalení, rozdělení obrazovky nebo zkreslení, a dávají tak haptické kritice konkrétní podobu.
Nicméně tento vztah subjektu a objektu není jednosměrný. Autorova haptická manipulace se střetává s možnostmi stříhacího programu. Filmový objekt importovaný do stříhacího softwaru se stává mozaikou zvuků a obrazů utříděných tak, že pronikají do tvůrčího procesu a konfrontují subjekt s jiným způsobem vidění. Někteří audiovizuální esejisté toto komplexní rozhraní začleňují a zviditelňují tak, jak jsou jejich cinefilně-teoretické asociace a poznatky přepracovávány prostřednictvím technologické mediace.
Tento článek si klade za cíl teoreticky uchopit toto "antropotechnické" rozhraní, které vzniká prostřednictvím setkání mezi haptickým subjektem, receptivním, ale neuchopitelným filmovým objektem a zprostředkujícím softwarem pro střih videa. Nejprve se zaměřuje na metodologické otázky spojené s převodem haptické kritiky do audiovizuálního formátu. Za druhé zkoumá "vitální afekty" haptických teoretiků a jejich vliv na utváření pohyblivých obrazů v audiovizuálních esejích. Zatřetí analyzuje postavení filmového objektu ve střihovém programu a tvůrčí možnosti, které vyplývají ze střetu lidské a technologické perspektivy. Film Ingmara Bergmana Persona (1966), nahlížený prostřednictvím audiovizuálních esejí Catherine Grantové, slouží jako případová studie, která ukazuje, kolika podob může jeden film prostřednictvím těchto haptických setkání dosáhnout.