Studie z oblasti dějin středoevropské prozaické folkloristiky s důrazem na bádání v Česku, Německu a Polsku se zaměřuje na způsoby, kterými se tato liminální disciplína ve 20. století snažila vyrovnat se skutečností, že kolektivně transmitovaná vyprávění o minulosti často zahrnují rozmanité druhy textů, které nenesou znaky "tradičních" folklorních žánrů, definovaných na základě inspirace literárněvědnou genologií, jako byly pohádky, pověsti či legendy. Cílem textu je kriticky prezentovat teoreticky zajímavé aspekty těchto bádání, které vyústily do v minulosti často využívaných, ale epistemologicky problematických konceptů novinové pověsti a vyprávění ze života, chápaných jako "nové" folklorní žánry, a popsat jejich další osudy v badatelské praxi.