Studie pojednává o české inscenaci opery ukrajinského skladatele Marka Karminského Deset dnů, které otřásly světem z roku 1972, která vznikla na základě reportáže Johna Reeda o Velké říjnové revoluci. Analýza se zaměřuje především na otázku, z jakých představ o politickém potenciálu soudobé opery dílo a jeho inscenace vycházely a jakými prostředky tyto představy naplňovaly.
Studie se zabývá dobovou oficiální recepcí pražské inscenace, která akcentovala "dokumentární" charakter zobrazení a propagovala tuto operu jako "moderní" či dokonce "experimentální". Autorka dochází k závěru, že opera pracuje s totalizující uměleckou koncepcí, která čerpá z celostních vizí Bertolda Brechta a Sergeje Ejzenštejna i z odkazu sovětského operního projektu 30. a 40. let 20. století se všemi jeho wagnerovskými ambicemi.
Jako významný propagandistický čin v prvních letech "normalizace" přispívá pražská inscenace Deseti dnů k pochopení vztahu mezi estetikou a politikou vedenou silným totalizujícím impulsem.