Abstrakt
Náš vliv na planetární fungování je údajně natolik výrazný, že se v posledních dvaceti letech ve vědecké obci hovoří o přejmenování holocénu - současné geologické epochy - na antropocén, tedy dobu Člověka. Podle filozofa Bernarda Sitelgera se ovšem "čas lidí" neprojevuje pouze devastací přírodních ekosystémů, ale i ničením samotných lidských dovedností a způsobů předávání vědomostí. Antropocén, započatý industriální revolucí, tak podle něj vedl skrze industrializaci kultury i k narušení myšlení a chápání světa. Filozofka
Rosi Braidotti navrhuje, že bychom se s příchodem nové éry proto neměli soustředit jen na všudypřítomné environmentální katastrofy, ale spíše je využít jako nástroj k přehodnocení toho, co to vůbec znamená být Člověkem. Západní subjekt totiž podle ní vznikl jako důsledek humanistické kulturní hegemonie, která jej definovala na základě logiky binárních opozic. V duchu těchto myšlenek se magisterská práce pokouší ukázat, že umění může poskytnout metody, jak re-definovat náš vztah jak k sobě samým, tak k okolnímu světu a pomoci nám v navigaci za hranice současné krize. Především za pomoci posthumanistického myšlení a jemu blízkých směrů práce ukazuje, jak specifické formální vlastnosti filmového média dokážou narušit převládající normy určující náš vztah k realitě a přinášet nové, dříve netušené nebo zapomenuté podoby uvažování.
I samotná média, která jsou základem umění nebo slouží ke komunikaci a zábavě, nejsou pouze virtuálními interfejsy, ale jsou sestavena z milionů let starých materiálů, jejichž těžba a distribuce má zásadní politické a environmentální dopady. Materialita médií tak zasahuje naši každodenní realitu a výrazně se podílí na formování "lidské" společnosti.
Diplomová práce proto po vzoru filozofky a teoretičky vědy Karen Barad tvrdí, že při umělecké produkci by měl být brán ohled i na materiální aspekty díla, jelikož tvorba je vždy určitou formou vyjednávání s ne-lidskými aparáty. Tím se problematizuje nejen instituce autorství, ale i samotná definice Člověka. Ten se totiž ukazuje spíše jako výsledek materiálních uspořádání planetární "megastruktury" nežli jejich primární hybatel. Hlavním cílem textu je proto ukázat, že binární logika vyčleňující lidský subjekt z okolní reality může být překročena pomocí umění, které dokáže jak konfrontovat dominantní kódy, tak i svoji materiální povahou upozorňovat na "umělou" podstatu našeho vztahování se ke světu. Umění tak přináší nové formy uvažování vycházející z průniků s materiální (a mediální) sférou a můžeme tak skrze něj snad překročit i omezené hranice myšlení antropocénu.