Abstrakt
Praxe územního rozvoje Prahy prochází v posledních deseti letech mnoha proměnami. Došlo k aktualizaci stavebního práva i koncepčních dokumentů, je vytvářen nový územní plán, město klade důraz na plánování s občany a nově také schválilo metodiku spoluúčasti developerů na rozvoji území.
Tyto "progresivní" politiky jsou navíc často skloňovány i ve veřejném prostoru. Občané tak mohou získat nový vhled do plánování budoucnosti města.
Na základě etnografického výzkumu prostředí pražských územně rozvojových agend, se pokusím demonstrovat, že onen progresivní přístup představuje ošemetnou doménu, která paradoxně zvyšuje povědomí o limitech současného urbanismu i participativního plánování. Dochází k otevírání původně striktně odborných "černých skříněk" (Graham 2001), které (0) připomínají, že současná urbanistická paradigmata a praxe nebyla/y a nejsou neutrální či inertní (Lefebvre 1991).
Tyto černé skříňky zároveň (1) odhalují existenci alternativních expertních pohledů na urbanismus, což vede k situacím, kdy (2) tato konkurenční pojetí podrývají ochotu zástupců města k zapojování veřejnosti i k zadávání induktivně pojatých výzkumů městského prostředí. (3) Paralelně s těmito jevy zůstávají nadále v černých skříňkách zcela zásadní aktéři územního rozvoje - developeři a investoři. Situace tak volně odpovídá Steinovu efektu "protikladu kapitalismu a demokracie" (Stein 2018), kdy se veřejnosti, politikům ani vědcům nedaří narušit hegemonii tzv. "výsostných práv" vlastníků a investorů (vested interests, Slater 2021).
V souladu se Slaterem se proto pokusím analyticky nastínit, že epistemická reflexivita - jež je tolik potřebná pro expertní prostředí (nejen) územního rozvoje - ustupuje tzv. "heteronomii urbánního zkoumání" (Slater 2021), která je derivátem předpokladů a idiomů těch, kteří oplývají oněmi výsostnými právy.