Abstrakt
Disertační práce zkoumá iatromathematiku neboli astrologickou medicínu v raně novověkém lékařství českých zemí do r. 1620 (prameny z let 1491-1619): jednak co nejkomplexněji představuje podobu této specifické a dobově zcela standardní medicínské nauky, jednak adekvátně posuzuje roli i význam iatromathematiky pro činnost raně novověkého lékaře a její pozici v systému dobové humorální medicíny jako celku. Téma iatromathematiky je přitom v českých dějinách lékařství takto systematicky zpracováno poprvé.
Po vymezení historického rámce astrologie v evropských kulturních dějinách a konceptu astrologiae naturalis v tehdejší filosofii přírody práce nejprve mapuje tradici iatromathematiky ve středověkých pramenech českého původu a vývoj nauky v období raného novověku. Poté formou textových sond a interpretací analyzuje několik desítek nejrůznějších lékařských pramenů (pranostiky, minuce, almanachy, protimorové traktáty, flebotomické návody, regimenty zdraví, kalendáře), které tematizovaly vliv a působení nebeských těles na lidské zdraví.
Práce prokazuje, že iatromatematika v raně novověkém lékařském diskursu představovala plně funkční typ medicínského vědění, které kontinuálně navazovalo na středověkou a starověkou tradici a jehož postupy dávaly v tehdejším fyziologickém i nosologickém systému galénovského humoralismu smysl, neboť se jevily jako účinné. Při prevenci, diagnóze i terapii nemocí vycházela iatromathematika v rámci dobového obrazu světa z postulovaných přirozenostních i symbolických souvztažností a analogií (živlové kvality, lidské tělo - nebeská tělesa) a jejím cílem bylo, jako v kterémkoli období v historii medicíny až dodnes, prospět nemocnému člověku a obnovit jeho zdraví.