Článek vymezuje a v několika tematických vrstvách analyzuje podstatu fenoménu navštěvování hradů a zámků, který od konce 40. let do současnosti zůstává stabilní a široce sdílenou kulturní praktikou české společnosti. Představuje některé možnosti, jak tento jev v historické perspektivě interpretovat v duchu critical heritage studies.
Promýšlí peripetie a paradoxy historického vývoje, jejichž důsledky se v mnoha ohledech promítají do současného stavu této praktiky.