Lékařské deklinace nebo lékařská terminologie? Hledání vyváženého obsahu ve výuce řecko-latinské lékařské terminologie
Abstrakt
Příspěvek mapuje složitý inovační proces ve výuce řecko-latinské lékařské terminologie v magisterském studijním programu Všeobecné lékařství na 1. LF UK.
Inovace jsou implementovány postupně cca od roku 2015 až dodnes. Jejich charakteristickým rysem je výrazný odklon od tradičního gramaticky orientovaného pojetí výuky, zaměřeného takřka výhradně na studium formální jazykové stránky lékařské terminologie.
V souladu se zvoleným pragmatickým a empirickým (deskriptivním) přístupem a na základě požadavku kvalitní s émantizace se naopak dostává do popředí zájmu faktický obsah lékařského termínu. Slibovaným efektem tohoto procesu mělo být zejména posílení účelnosti kurzu, zlepšení jeho integrace do přírodovědně orientovaného lékařského kurikula a s tím související iniciace pozitivních změn, a to zejména na úrovni postojů studentů k předmětu.
Tato očekávání se však v plném rozsahu nenaplnila. Nezanedbatelná část posluchačů podrobila nové výukové a atestační paradigma ve studentských evaluacích tvrdé kritice.
Důležitým předmětem sporu se stala mimo jiné tzv. kompetenční otázka, tedy nakolik filologicky (nikoliv medicínsky) vzdělaný učitel terminologie může ingerovat do sféry lékařských oborů. Svou roli vedle toho může sehrávat mnohými posluchači programově přijatá pragmatická studijní strategie, pro niž je charakteristické úzké zaměření na právě studovaný předmět a naopak neochota vnímat látku komplexně a interdisciplinárně.
Tyto úvahy nakonec vedly k přesvědčení, že jak starší gramatické, tak nové faktické výukové pojetí jsou ve svých čistých podobách neakceptovatelná a že plausibilním řešením musí být jejich vzájemná vyváženost. Na teoretické úrovni však mohou tyto extrémy posloužit jako referenční body pro vymezení pole možných výukových inovací.