Židé v českých zemích byli v neklidném 20. století opakovaně vystaveni problému emigrace. Zatímco za první Československé republiky šlo až do druhé poloviny třicátých let o dobrovolnou volbu, která se týkala především sionistů (národních Židů, kteří odcházeli jako pionýři do Palestiny), následující léta byla emigrace z respektovaného Československa již odpovědí na zhoršující se politické, hospodářské a společenské možnosti.
Po druhé světové válce pak prošla komunita dvěma vlnami emigrace (v letech 1945 až 1948) a po porážce pražského jara, kdy tuto volbu můžeme označit jako individuální rozhodnutí vyvolané dobovou politicko-společenskou situací. Studie se zaměří nejen na charakteristiku těchto emigračních vln, ale především na analýzu diskusí, které byly o emigraci ve strukturovaném židovském společenství vedeny.
Zmíněné názory byly přitom vyslovovány nejen v rámci židovské, ale i v rámci české společnosti, kdy zejména po únorovém převratu již nebyli emigranti chápáni jako součást národa. Rozbor se bude týkat i strukturovaného vztahu mezi těmi, kteří odešli do ciziny, a těmi, kteří zůstali doma.