Na úvod analyzuje text, co všechno se zahrnovalo pod pojem památka v jednotlivých etapách moderních českých dějin. Současně ukazuje, jak a proč se živelný zájem o památky transformoval v zájem vědecký.
Hlavní pozornost je však věnována vztahu české společnosti k památkám a památkové péči po druhé světové válce. Studie objasňuje, proč se většinové pozornosti těšily především pražské památky s nejvyšší možnou národní hodnotou (Staroměstské náměstí, Hrad, Karolinum, Betlémská kaple, letohrádek Hvězda).
Dále objasňuje, jaký význam státní orgány přičítaly menšinovým (především židovským) památkám jak v Praze, tak v regionech. Text konstatuje, že se vybrané pražské židovské památky v padesátých letech sice dočkaly opravy, protože se počítalo s jejich turistickým využitím, další (včetně turisticky atraktivních) však chátraly.
Z ideologických důvodů byla věnována péče Terezínu. Jeho paměťová hodnota byla ovšem propagandisticky využita.
Oběti šoa byli v padesátých letech 20. století charakterizovány jako bojovníci za socialismus. Jako katastrofální lze pak označit poválečný stav židovských památek v regionech, přičemž za socialismu se dočkaly oprav pouze dvě regionální synagogy (v Plzni a v Holešově).
Pokračovala také devastace nechráněných židovských hřbitovů, nacházejících se zpravidla na odlehlých místech. Jejich náhrobky se stávaly vyhledávaným stavebním materiálem.
Náznaky změny ve vztahu k regionálním židovským památkám se objevily až na sklonku tzv. normalizace.