Abstrakt
Svoboda projevu je prvním politickým právem, které Listina základních práv a svobod zaručuje. Zároveň o tři odstavce níže zakotvuje limitační klauzuli, která státu umožňuje svobodu projevu za jistých podmínek omezit. Jedním z legitimních cílů, pro jehož ochranu může tato svoboda být omezena, je bezpečnost státu.
Příspěvek se zaměří především na roli kontextu konkrétních projevů, tedy čas a místo jejich pronesení, respektive zveřejnění, spíše než na jejich obsah. Při typicky omezovaných projevech rasismu, popírání holocaustu či podpory extrémistickým hnutím je důvodem jejich omezení primárně obsahová stránka daného výroku. V dalších případech, hraje ale roli právě forma a kontext jejich pronesení. Komentářová literatura uvádí vykřikování nevhodných slov na pietním aktu, nebo během soudního jednání. Jindy přípustné projevy jsou v těchto případech omezeny místem a kontextem události, na které jsou proneseny. Na zmíněných příkladech je ilustrována ochrana mravnosti a veřejného pořádku, mám ale pocit, že srovnatelně lze přistupovat i k bezpečnosti jako chráněnému statku. Stejně jako v jiných případech omezení tak důležitého práva, svobody, nutno ostražitě dbát jeho proporcionality. Rád bych se proto zamyslel nad jednoduchým testem přípustnosti konkrétních projevů, stojícím na kritériích jeho veřejnosti, podvratného potenciálu a konečně vhodnosti, respektive celkového kontextu.
Jen těžko lze při zamýšlení se nad omezením svobody projevu ve spojení nikoliv nutně s jeho obsahem, ale především kontextem, opomenout nedávné "vypnutí" dezinformačních webů ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině a probíhající informační válce celkově. Lživý a manipulativní obsah totiž sám o sobě očividně nenaplňoval zákonné požadavky potřebné k jeho omezení, stránky existovaly dlouhou dobu, byť s upozorněním na jejich dezinformační charakter na webových stránkách Ministerstva vnitra, ale bez dalších restrikcí. Až kontext války byl pomyslnou "poslední kapkou". Je potřeba se ptát, jak velký subversivní potenciál tyto projevy měly a zda by se orgány veřejné moci vyzývající k jejich omezení neměly důkladněji zabývat odůvodněním takového zásahu.
Marek Hanč, bývalý marketingový expert hnutí ANO, v rozhovoru pro podcast Insider uvádí, že během války je nutné "řídit informace". Válku lze jistě považovat za ukázkový příklad ohrožení bezpečnosti. Má ale omezení projevu být přímo úměrné hrozícímu nebezpečí? Je přípustné i extrémní omezení svobody projevu v případě extrémního ohrožení bezpečnosti? Jaké další bezpečnostní situace, mimo válku, by stát k takovým krokům opravňovaly? Co kdyby během pandemie nakažlivé nemoci stát vyzval osoby disponujícími technickými možnostmi k vypnutí všech webů, které publikují informace v neshodě s oficiálními prohlášeními, protože mají potenciál zvýšení rizika jejího šíření. Myšlenkový experiment může být o to zajímavější, promítneme-li do něj potenciální omyl veřejné moci. Jak by se následně měla postavit k těm, jejichž svobodu projevu omezila, i když se později ukázalo, že měli pravdu. Snaha o řízení informací a omezení svobody projevu je těžkou dvousečnou zbraní, kterou je radno využít pouze ve skutečně nebezpečném boji s nepřítelem, na kterého nic jiného nestačí. Nadto navíc s tím, u nějž jsme si jistí, že jeho projev přímo souvisí s bezpečnostním rizikem. Omezením svobody projevu totiž přiznáváme vlastní neschopnost informacím v něm vyjádřených čelit vlastní pravdou.
S ohledem na čtvrtý odstavec článku 4 Listiny je zároveň vždy nutné veřejnou moc hlídat, aby omezením svobody projevu nebyl sledován jiný než povolený účel. Není těžké si představit situaci, ve které se politické reprezentaci hodí oponenty "umlčet" po zástěrkou ochrany občanů před hrozícím nebezpečím.
Hlavním cílem příspěvku je zamyšlení nad rolí formy a kontextu projevu ve vztahu k jeho omezení z důvodu bezpečnosti.
Otázky, které pokládám za zajímavé k diskuzi jsou především následující. Jaké situace z "bezpečné" dezinformace dělají "nebezpečný" projev s podvratným potenciálem? A lze takovou situaci obecně pojmenovat, abychom svobodu projevu omezily včas, preventivně? Má stát šanci rozpoznat škodlivé informace lépe než jejich adresát?