Abstrakt
Článek je výstupem z konference, která se u příležitosti 55. výročí založení uměleckého sdružení Klub konkretistů snažila reflektovat aktuální význam a snahy konkrétního umění. Východiskem je tu rekapitulace historického důvodu ustavení konkrétního umění v českém umění (odmítání surrealistické narativnosti, expresionistického akcentování emocí a impresionistického či realistického vyhledávání senzuálních impulzů tvorby) a připomenutí jeho obsahu, který představovaly díla založená na velmi autonomní, dokonce experimentální práci s výtvarnými prostředky.
Taková tvorba otevírala nové prostory pro estetické vnímání a obnovovala pružnost lidské mysli. Základem se stávaly racionální úvahy o tvarech a barvách, kompozičních alternativách a o otevřených procesech, proměnlivosti a pohyblivosti uměleckých děl; umělci také často zkoušeli dosud nepoužívané materiály a výrobní postupy.
V šedesátých letech se konkretismus dostal do souběhu s minimalismem, který radikální redukcí tvarů inicioval přesvědčení, že idea díla je vším a jeho definitivní realizace je jen možným důsledkem. Tato "konceptualizace" umění souzněla s postupy konktretismu.
V posledních dvou desetiletích se konkretismus překrývá s pojetím počítačové generativnosti jako nového uměleckého přístupu.