Abstrakt
V posledních letech se mluvívá o krizi liberální demokracie. Navzdory tomu, že jistá "krizovost" plynoucí z konfliktů, polemik a sporů k demokracii imanentně patří, nelze se příliš divit pocitu, že jsme se možná dočkali Huntingtonovy "třetí protivlny" v procesu demokratizace světa, protivlny viditelné v podobě již nějakou dobu probíhající vlny populistické.
Otázkou je, zda by nám to mělo vadit. Článek vychází z předpokladu, že ano, protože právě liberální demokracie garantuje uznání důstojnosti a zájmů jednotlivců na základě kombinace demokracie jako formy kolektivního sebe-určení a liberalismu zdůrazňujícího individuální práva. Jako hlavní hrozbu pro liberální demokracii identifikuje ztrátu její atraktivity pro většinu občanů, pakliže bude nabízet především to, co většina primárně nepoptává, zejména důraz na zájmy a práva menšin, tj. na agendu kulturní místo sociální.
Má-li liberální demokracie přežít, musí být nabídkou co možná pro všechny.