Těžištěm je rozdílná právní ochrana kolektivního, tzv. socialistického a individuálního (osobního) vlastnictví. Článek analyzuje, jak danou problematiku hodnotily dobové autority právní praxe, konkrétně generální prokurátor a dále předseda nejvyššího soudu ČSSR a to v roce 1973. Autor si všímá, že tyto právní autority do značné míry přiznávají, a to opakovaně či do jisté míry rezignovaně, že majetek v socialistickém vlastnictví je předmětem trestných činů velmi často, jedná se dokonce v uvedené době o nejrozšířenější trestnou činnost.
Autor tento fakt zdůrazňuje s akcentem na tu okolnost, že trestní sazby byly u těchto trestných činů citelně tvrdší a tresty delší, než pokud byla stejná trestná činnost zaměřena proti majetku v soukromém vlastnictví. Autor zde dochází k závěru, že majetek v socialistickém vlastnictví bylo terčem trestných činů nejčastěji i přes velmi vysoké tresty.