Autenticita, imaginace a kulturní kapitál: (Re)produkce legitimizačních rámců v prostředí pražských kulturních uzlů

Abstrakt

V současném městě post-industriální ekonomiky představují nová místa spotřeby významné prostory pro utváření i evaluaci kultury. Nové kavárny, hospody, rekonstruované industriální dědictví či víceúčelové kulturní prostory představují prostory, ve kterých kulturní a estetické aspekty sehrávají nepřehlédnutelně ústřední roli. Výrobky, výrobci i místa nabývají zvýšeného ocenění a tím často i ekonomického zhodnocení právě díky využití určité kulturní kompetence (Scott 2017), ať už například pro zumělečtění či estetizace každodenního (Shapiro 2019) či schopnosti demonstrovat autenticitu (Scott 2017, Thurnell-Read 2019).

V tomto příspěvku se budeme zabývat těmito prostory v rámci širšího studia kulturních hierarchií v současné společnosti. Chápeme je jako jedno z míst, kde se utváří, odráží a reprodukuje nestejná legitimita kulturních a estetických soudů. Jinými slovy, v příspěvku budeme hledat, do jaké míry můžeme považovat tyto městské prostory za jeden z mechanismů legitimizace kulturního kapitálu.

Příspěvek se zakládá na analýze sociálních médií a strategicky situovaného etnografického výzkumu (Marcus 1995) v prostorech Kasáren Karlín, Bia Oko a Komunitního centra Plechárna na Černém Mostě, se pokusíme demonstrovat a nastínit kontury hranic toho, co je ze strany kulturních producentů i spotřebitelů považováno za autentické. Na rozdíl od představy relativně stabilních procesů a kulturních kategorií se zdá, že autenticita a imaginativnost míst, jejich atmosféry i kulturního backgroundu vystupuje v městském prostředí jako prázdná skořápka, do níž aktéři pomocí praxí připomínajících brikoláž otiskují svoje představy o tom, co je kulturně relevantní a zajímavé.