Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.
První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova román do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.
Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.
Třetí studie zasazuje Haškův román do kontextu kanonických děl literárního modernismu Eliotovy Pusté země, Joyceova Odyssea a Rilkovy Elegie z Duina a pokouší se na Haškův román aplikovat mythickou metodu a ověřovat, nakolik otevírá výklad celku románu. To se předvede na dvou motivech z Předmluvy a Doslovu k prvnímu dílu Osudů - na Hérostratovi bažícího po nehynoucí slávě a na svatém Aloisovi jako masturbantu falešné kultury.