Abstract
Marie Zetová se ve svém komentáři k výstavě Bone Tone Shelf Self zaměří na to, jakým způsobem vystavené objekty reflektují problém časovosti, a potažmo paměti, která nám časový rozměr naší existence zpřístupňuje. Výchozí otázkou, již si nad vystavenými díly položíme, bude, do jaké míry naše minulost a paměť zakládají naši identitu - a jakými cestami se tak děje.
Je paměť subjektu spíše sediment nebo archiv přístupný archeologickému či historickému zkoumání? Nebo je přínosnější ji chápat jako dynamický tvořivý proces, v němž neustále dochází k proplétání různých časových rovin, reálných i fikčních událostí, a ve kterém není na místě činit rozdíl mezi vzpomínkou, představou nebo snem?