Abstrakt
Dominantním narativem, který převažuje v dnešní západní společnosti, je, že žijeme v době nebývalého technologického pokroku, jenž historicky nemá obdoby. Máme sociální sítě, chytré telefony, internet a směřujeme k vyspělé umělé inteligenci.
Málo se však mluví a píše o skutečnosti, že jde také o narativ, který je v posledních letech úspěšně napadán řadou významných amerických autorů. Ti poukazují na skutečnost, že progres byl v posledních zhruba 50 letech limitován především na informační technologie, zatímco v ostatních oblastech, jako je energetika, doprava či stavebnictví, zažíváme stagnaci, která má za následek úpadek střední třídy a zhoršování životních vyhlídek především mladých lidí.
Tento článek z těchto kritických pohledů vychází a klade si dva cíle. Prvním je seznámit čtenáře s tezí o technologické stagnaci.
Druhým je analyzovat, jaké mohou být příčiny tohoto jevu a jakou roli v něm může sehrávat právo a regulace. Ambicí tohoto článku přitom není tento problém vyřešit, nýbrž spíše na něj upozornit odbornou veřejnost.
Pokud se při budoucích diskusích o dopadech právní regulace začneme více ptát, jaký dopad naše kroky budou mít pro otázku inovativnosti, považoval bych cíl za splněný. Zároveň věřím, že tento článek může otevřít dveře dalšímu výzkumu na poli jednotlivých oborů práva, včetně potenciální empirické analýzy.