Kapitola se zabývá problematikou bezpečného propouštění rizikových pacientů - křehkých seniorů, ohrožených dětí, osob bez přístřeší či s duševním onemocněním - z akutní lůžkové péče do domácího prostředí nebo jiné formy následné péče. Jde o velice komplexní sociálně zdravotní problém, vyžadující širokou transdisciplinární spolupráci, která zapojuje do řešení nejen odborníky různých oborů, ale také samotného pacienta, jeho rodinu a komunitu s nabídkou formálních i neformálních služeb a dalších zdrojů, které jsou součástí jeho přirozeného sociálního prostředí.
Přináší přehled současných přístupů k řešení této problematiky v domácí i zahraniční literatuře, a mapuje zaměření výzkumu i veřejných politik. Důraz je položen na roli zdravotně sociálních pracovníků a sociální práce.