Studie je věnována Patočkově filosofii umění, a jeho kritice Hegelovy metafyzické koncepce umění. V první části se autor věnuje Patočkově interpretaci rané fáze Hegelovy koncepce, v níž umění mělo "budoucnostní" charakter a "oživující" smysl a následně ji konfrontuje s jeho zralou koncepcí zasazující Hegelovu estetiku do jeho filosofického systému, v níž umění získává "minulostní" význam.
V další části se autor zaměřuje na Patočkovu vlastní originální filosofickou koncepci umění, v níž je smysl umění interpretován z hlediska Heideggerovy fenomenologicko- hermeneutické koncepce času a časovosti. V závěru studie autor ukazuje, jak Patočkova radikální reinterpretace Hegelova pojetí umění umožnila rozvinout jeho vlastní originální a autentickou filosofii umění, která využívá hermeneutický "podtext" skrytý v Hegelových úvahách a úzce souvisí se základním fenomenologickým motivem času a časovosti jako veličin umožňujících zjevování pravdy bytí.
Autor zdůrazňuje, že Patočka originálním způsobem ukázal, že umění je výrazem "hry zjevování" pravdy bytí a s tím i spolupatřičnosti člověka a světa.