Abstrakt
Společným nedostatkem dosud užívaných antikoagulancií inhibitorů trombinu, inhibitorů faktoru Xa či antivitaminů K je zvýšené riziko klinicky významného krvácení. To se napříč lékovými skupinami, napříč indikacemi pohybuje mezi 1 a 3 % ročně.
Nepřekvapuje tedy snaha o snížení rizika krvácení při zachování antitrombotického účinku. V posledních letech se objevuje výrazný pokrok v oblasti inhibitorů vnitřní cesty koagulační kaskády.
Tato strategie je slibná, neboť k nejčastějším indikacím antikoagulancií patří aktivace hemostázy kontaktem (navozená např. polyfosfáty na povrchu aktivovaných trombocytů či kontaktem s umělým povrchem) či reparačně zánětlivými pochody (zejm. vlákny extracelulárně uvolněné deoxyribonukleové kyseliny [DNA] z neutrofilních leukocytů [neutrofilní extracelulární pasti, neutrophil extracellular trap, NET] či řadou cytokinů). Podmínkou aktivace této vnitřní cesty koagulace je stagnace krve umožňující dosažení účinné lokální koncentrace enzymů koagulační kaskády.
Těmto podmínkám odpovídají dvě nejčastější indikace antikoagulační léčby fibrilace síní či tromboembolická nemoc. Zachování aktivní vnější cesty koagulace pak umožní účinnou hemostázu při poškození cévní stěny.
V inhibici této vnitřní cesty koagulace je v pokročilé fázi klinického hodnocení řada inhibitorů faktoru XI/XIa na bázi klasických malomolekulárních léčiv (např. asundexian, milvexian), monoklonálních protilátek (např. abelacimab, osocimab) či oligonukleotidů inhibujících syntézu faktoru XI (např. fesomersen). Klinické hodnocení probíhá v rámci profylaxe tromboembolické nemoci, v rámci prevence tromboembolických příhod při fibrilaci síní či v indikaci sekundární prevence po infarktu myokardu či cévní mozkové příhodě.