V tomto textu se snažím, zdaleka nikoli v jeho úplnosti, o shrnutí a stručnou analýzu prvních zpráv a relací vztahujících se k původním obyvatelům mexického Severozápadu, přičemž se zaměřuji především na pozdně předkoloniální a ranou koloniální dobu ohraničenou přibližně druhou polovinou 15. a počátkem 17. století. Usiluji o vytvoření obrazu severomexického Indiána tak, jak ho můžeme vyčíst z prvních relací počínaje španělským conquistadorem Álvarem Núñezem Cabezou de Vaca, jejich pozdější rekonstrukce současnými badateli, ze zpráv dalších expedic do dnešních mexických států Sinaloa, Sonora a zejména Chihuahua, kde v 16. století i nyní je největší koncentrace domorodého obyvatelstva, hlavně Tarahumarů, s jejichž archeologií, historií a antropologií jsem nejlépe obeznámen především díky čtyřem výzkumným cestám v letech 1992, 1996, 2001 a krátce v roce 2021.
Největší část textu věnuji "etnografickým" relacím první generace misionářů z řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří přispěli od roku 1572, kdy přišli na území někdejšího místokrálovství Nového Španělska (dnešního Mexika), do roku 1767, kdy museli ze všech zámořských misií z donucení odejít, velkou měrou nejen k evangelizaci domorodého obyvatelstva, ale také k poznání mnoha aspektů jejich života. Ačkoli sem před nimi přišli již františkáni, dominikáni nebo augustiniáni, byli to až jezuité, kdo měl největší podíl na evangelizaci indiánských skupin a určité proměně koloniální mexické společnosti.
Jezuitští misionáři na konci 16. století začali pronikat do odlehlých misií na dnešním severozápadě Mexika, kde záhy vystřídali františkány a téměř dvě století se s velkým úsilím snažili o náboženskou a všeobecnou kulturní změnu mezi Tepehuany, Tarahumary, Pimy, Papagy, Yaquii a mnoha jinými dnes již vymřelými etniky (Acaxey, Xiximy, Chínipy, Conchi aj.). S ohledem na rozsah tohoto textu se zaměřuji výhradně na relace jezuitú, kteří nepocházeli z české řádové provincie, jelikož o jejich činnosti máme díky velkému úsilí předních českých a jiných iberoamerikanistů k dispozici mnoho cenných studií.
Tento příspěvek se snaží o určitou rekonstrukci a analýzu toho, jak tito průkopníci kontaktů mezi španělskou koloniální správou a domorodými skupinami v marginálních oblastech Nového Španělska příslušníky těchto etnických skupin ve svých dílech popisovali, jakým způsobem vytvářeli jejich obraz, který pak přejímali všichni ti, kteří s nimi nebyli v přímém kontaktu. Jezuitští misionáři navzdory svým nesporným schopnostem rychle se adaptovat na složité přírodní podmínky, učit se domorodé jazyky a bystrému pozorování často přispívali k vytváření obrazu původních obyvatel, který se hluboko zakořenil v mysli následujících generací většinové mexické společnosti, ale zprostředkovaně také většiny současných návštěvníků severozápadního Mexika, kam podle své zkreslené představy jezdí fotografovat "primitivní" Indiány žijící pod skalními převisy, nebo pozorovat nadlidské výkony místních běžců na náhorních planinách a v hlubokých kaňonech při stomílových závodech.