Abstrakt
Smrt a umírání jsou v českých podmínkách stále tabuizovaným tématem. Ti,co se smrti dotýkají ve své profesi a jejichž klienti je zvou do této vůbec nejintimnější chvíle, vědí, že přestože jsou svědky hlubokého existenciálního momentu, nejde vždy o chvíle hladké, příjemné či dokonce s dobrým koncem.
Umírání může být dlouhé, bolestivé, nedůstojné a může plnit umírajícího i osoby v jeho okolí směsicí otázek. Osobně můžeme procházet v nedávné době umíráním blízkého rodinného příslušníka a je to zase jiné, než stát u lůžka svého klienta, vydávat se za profesionála a být jakoby "nad věcí".
Smrt má různé tváře a jako doprovázející zažíváme i dobré umírání. Jsou rodiny, které se v tomto "posvátném" momentu mohou semknout, zůstávají "na stráži" a členové jsou připraveni odezírat a pokud možná i plnit svá přání, nejen přání umírajícího.
Rodina je pospolu, síly se netříští a cítí sounáležitost. Jsou rodiny, které ovšem tohoto ideálu nejsou schopny dosáhnout a navzájem zažívají bolest, frustraci a pocit odcizení.
V těchto momentech jako by se zdálo, že smrt a umírání nemá žádný smysl, že jsme tady jako nějaké hříčky přírody, s kterými si osud nevypočítavě hraje a my jen čekáme s bolestí. Do tohoto momentu vstupuje logoterapie jako věda, filozofie, psychoterapeutická metoda, aby odlehčila to těžké, co umírání přináší, odpověděla na otázky, které se bojíme vyslovit a aby její otisk zde zůstal i tehdy, když člověk již není mezi námi.