Příspěvek se zaměřuje na vývoj českých cestopisů ze Slovenska na ploše jednoho století. Interpretace jejich proměn by mohla mít podstatnou výpovědní hodnotu o stavu a podobách česko-slovenských vztahů v jednotlivých obdobích.
Od 19. století se obraz Slovenska rozprostírá do dvou základních žánrových podob. Jednak jako reálné cesty českých autorů za poznáním slovenského etnika, jejich krajiny a kultury, podruhé jako vyprávění o Slovensku, kdy stěžejní část románového syžetu je situovaná do různých oblastí Slovenska.
Materiálová báze vymezeného česko-slovenského dialogu zahrnuje především cestopisné texty, v nichž se pracuje s obrazem Slovenska v časovém rozmezí od třicátých let 19. století až po konec první republiky. V první fázi českých cestopisů (Houf, Helcelet, Lambl ad.) se utvářejí základní komunikační sítě mezi českou a slovenskou vlasteneckou společností ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století.
V cestopisech z padesátých let 19. století (cestopisy Boženy Němcové) je patrná snaha navázat na oslabené vztahy po kodifikaci spisovné slovenštiny. Dochází ke změně paradigmatu, protože do cestopisného žánru vstupuje zvýšená imaginace a folklorní vidění slovenské krajiny a života v ní.
Na přelomu století se v cestopisné tvorbě českých slovakofilů (Pokorný, Kálal) propojují autorské postoje a postupy předchozích období, jejich jádro se nachází mezi ideologií a imaginací. V prvních letech po vzniku Československa jde stále ještě o nezbytné poznávání Slovenska jako cizí krajiny (Majerová), která se stala součástí nově vzniklého geopolitického útvaru, Československa.
Ale na přelomu dvacátých a třicátých let vítězí rozmanitost autorských pohledů na Slovensko (Deml, Váchal), kde má své místo jak imaginace, tak vnímání Slovenska jako moderní součásti kulturní střední Evropy (Neumann).