Abstrakt
Na jazyk se dá dívat jako na jeden z nejdůležitějších a nejpotřebnějších nástrojů v lidském životě. Pomocí jazyka přemýšlíme a komunikujeme. Jakýkoliv jazyk je úzce spjat s teleologickým systémem těch, kdo ho používají. Proto se změny v teleologickém systému odrážejí v jazyku jakékoli komunity. O tradicích a hodnotách jedné či druhé komunity se lze hodně dozvědět z pohádek, které jsou předávané z generace na generaci. Je známo, že pohádky, především jejich struktura a motivy, byly dosud zkoumány hodně, ne však tolik samotný jazyk pohádek.
Implementací Jakobsonova komunikačního modelu, který se skládá ze šesti vzájemně souvisejících prvků, nabídnu pohled na pohádku jako na kanál, prostřednictvím kterého vypravěč vypráví čtenáři v určitém kontextu a pomocí určitého kódu (jazyka) nějaké poslání. Předpokládá se, že pokud se změní jeden z těchto prvků, mělo by se odpovídajícím způsobem vyvinout i zbývajících pět, aby nedošlo k přerušení komunikačního toku v tomto modelu. Proto předpokládám, že jazyk pohádek se také vyvíjí s přihlédnutím ke změnám v teleologickém systému komunity, ve které jsou pohádky vyprávěny, aby pohádky byly stále srozumitelné svým čtenářům a našly nové adresáty.
Jestli jsou mnou uvedené předpoklady správné, mohli bychom se zkoumáním jazyka pohádek dozvědět, jestli a jak se mění jazyk pohádek.
Ve svém příspěvku se zaměřím na kód (jazyk) a provedu diachronickou analýzu jazyka devíti litevských pohádek, které August Schleicher nasbíral v roce 1852 během svého pobytu v Malé Litvě a které později zaslal do Prahy ve svých dopisech Pavlu Josefu Šafaříkovi. Účelem této diachronní studie je sledovat, jak editoři v letech 1857, 1903 a 1993 změnili jazyk těchto pohádek, aby se ujistili, že tyto pohádky budou stále srozumitelné svým současným litevským čtenářům. Porovnávané texty budou v litevštině.