Ačkoli je jako prototypická forma literatury často chápána mimetická literatura, fantastické prvky jsou neoddělitelnou součástí nejen žánrové, ale i vysoké literatury. Japonská postmoderní "čistá" literatura je na fantastické prvky obzvláště bohatá, což nás vede k otázkám o podobách, funkcích a motivaci fantastických elementů v těchto dílech.
Ve své dizertační práci se za použití teoretického rámce založeného na teorii fikčních světů a nepřirozené naratologie věnuji fantastickým prvkům v dílech čtyř japonských autorů - Óeho Kenzaburóa, Murakamiho Harukiho, Medorumy Šuna a Tawady Jóko. Na fantastiku pohlížím jako na hru s tím, co je možné a nemožné ve fikčním světě díla, a jako na narativní prostředek umožňující vyjadřovat významy, které pomocí mimetických vyjadřovacích prostředků není možné vyjádřit.
V tomto příspěvku představím svou práci, teoreticko-metodologický rámec, na němž je postavená, a hlavní výsledky mého výzkumu.