Studie analyzuje ideologické orientace slovinského komunistického establishmentu v osmdesátých letech minulého století, jejich vzájemné souvislosti a význam v politické praxi. Autor identifikuje pětici současně přítomných orientací: slovinství (slovinský nacionalismus), jugoslávství (jugoslávský federalismus), samosprávný socialismus jako specificky jugoslávskou variantu marxismu-leninismu, politickou liberalizaci a sympatie pro tržní ekonomiku.
Nejsilněji se v politice Svazu komunistů Slovinska (Zveza komunistov Slovenije - ZKS) uplatňoval slovinský nacionalismus, který dbal zejména na udržení politické autonomie Slovinska podle ústavy z roku 1974 a který, zejména pod vlivem veřejného mínění, ale setrvale narůstal. Slovinské komunistické špičky se přitom nechtěly konfrontovat s radikalizující se veřejností a na nacionální vlně s ní vždy nakonec souzněly.
Jugoslávství slovinských komunistů se na rozdíl od slovinství neopíralo o identifikaci s jednotným jugoslávským politickým demosem a smysl zapojení Slovinska do společného státu spatřovalo zejména ve společném budování samosprávného socialismu a v obraně před vnějšími nebezpečími. Ačkoli přitažlivost samosprávného socialismu v osmdesátých letech oslabovala chronická hospodářská krize v Jugoslávii, přední slovinští komunisté zůstávali jeho ideologii věrni.
Zasazovali se zároveň za doplnění samosprávy tržními mechanismy a za omezenou liberalizaci poměrů, která však neměla implikovat vznik jiných politických stran. Slovinskému nacionalismu však komunisté v Lublani všechny své ostatní ideové orientace podřizovali jak v rétorice, tak i v praxi.
To se projevilo jejich hladkým přechodem do nového politicko-ekonomického systému na vlně národní euforie po roce 1990, která vyvrcholila vyhlášením nezávislosti Slovinska v létě 1991.