Aspekty resilience a prožívané zátěže se zaměřením na školství u dětí, s nimiž rodiče emigrovali z ČSSR
Abstract
Státní aparát ČSSR v 70. a 80. letech minulého století vyvinul různé strategie, jak přimět disidenty k ukončení "protistátní činnosti". Jednou z nich bylo i namíření perzekucí vůči jejich potomkům. Děti, jejich bezpečí, možnost vzdělávání a otevřená budoucnost byly jedním z nejsilnějších a nejčastěji sdělovaných motivů k emigraci za hranici železné opony. Život a zaškolení potomků v hostitelské zemi s sebou ale nesly další zátěž.
Cílem příspěvku je přiblížit jaké zátěži, především v kontextu školství, čelily tyto děti v ČSSR i v hostitelské zemi a jaké aspekty resilience se uplatňovaly při jejím zvládání. Zaměření na výchovně-vzdělávací instituce vyplývá z vysoké míry vlivu, kterou měly na děti už od předškolního věku.
Data, získaná primárně pomocí polostrukturvaných rozhovorů s devíti osobami, které v dětství prožily emigraci společně s rodiči, doplňkově také s jejich rodiči (6 osob), byla následně podrobena tematické analýze.
Výsledky ukázaly, že persekuce zaměřené na děti se týkaly téměř výlučně oblasti školství (nepřijetí ke vzdělávání i vyloučení z něj, ostrakizující jednání pedagogů), stresující ale byla i přítomnost dětí u domovních prohlídek a výslechů. V hostitelské zemi děti trpěly pociťovanou odlišností od majority ve školním prostředí, kde zpočátku čelili také jazykové bariéře. Děti zatěžovaly i obtíže vycházející z domácího prostředí, místa němž žili i ze subjektivního prožívání situace. Uplatňované aspekty resilience, popsané na modelu A. Gunnestada, se v obou prostředích lišily. V ČSSR dominovaly faktory sociální opory zprostředkované rodinou. V hostitelské zemi, i v důsledku vývojových změn u tehdejších dětí, byla sociální opora poskytována také od vrstevníků, většího významu nabývaly také osobní charakteristiky jedinců. Nezanedbatelné byly také kulturní vlivy.