Abstrakt
Cílem článku je mapovat, jak staročeská dialogická skladba Rozmlouvání člověka se Smrtí zachycuje poslední věci člověka. První část stati je věnována smrti a skutečnosti, že i přes expresivní, hrozivé vylíčení procesu umírání je ve skladbě zobrazena jako spravedlivý a nezbytný prostředník mezi člověkem a posmrtnou instancí, jež danému člověku náleží.
Pozornost je věnována také Trostově poznámce, že personifikovaná Smrt ve skladbě zastupuje nejen první, tj. časnou, ale také druhou, tj. věčnou, smrt. Následně se článek zaměřuje na vztah duše a těla v dialogu, a to především jejich bolestivé oddělení při umírání a opětovné shledání na konci času.
Poslední oddíl článku je dedikován posmrtnému životu a rozšiřuje výše zmíněnou Trostovu tezi o dvojí podstatě personifikované Smrti i na koncepty malé a velké eschatologie. Při analýze prolínání osobního a posledního soudu či pekla a druhé smrti je zohledňován také odmítavý postoj postavy Smrti k nauce o očistci.