Příspěvek se zabývá metodou Schultzova autogenního tréninku, která je přes svou účinnost, bezpečnost a dostupnost relativně málo využívanou formou prevence a terapie reaktivních stavů a psychických poruch. Tato skutečnost se jeví jako paradoxní, a to zejména v dnešní době, ve které je psychoterapeutická a psychiatrická péče pro mnoho lidí relativně obtížně dostupná.
Příčinou nevyužitého potenciálu autogenního tréninku mohou být jeho určitá málo známá specifika, na která příspěvek upozorňuje, a to s cílem osvědčenou metodu připomenout v novém světle. Cesta k renesanci metody spočívá zejména v její nové konceptualizaci coby metody spíše psychagogické než psychoterapeutické, důsledně autogenní, plně holistické, a přitom vědecky naprosto relevantní.