Abstrakt
Zařazování českojazyčných částí liturgie bylo ve druhé polovině 15. století ponecháno na vůli jednotlivých farností a omezeno na zachovávání "statu quo", tedy lokálního zvyku. Ač se může zdát, že na rozdíl od dvacátých a třicátých let 15. století se pomíjením této věci ve sněmovních usneseních ocitá od 40. let 15. století český zpěv v jistém zapomnění, není tomu tak. České zpívání bylo po přijímání dítek a nucení ke kalichu vnímáno katolickou stranou jako třetí nejčastější prohřešek proti kompaktátům.
V případě českého zpěvu nebylo možné vžitý "obyčej" zpochybnit jeho nedostatečným rozumovým uchopením jako u podávání eucharistie dětem, tím spíše se odkazování na lokální zvyklosti farností mohlo stát vhodným prostředkem k legitimizaci vernakulárního jazyka v liturgii. Mladší prameny potvrzují, že v utrakvistických očích byl odkaz na "obyčej" zásadním argumentem, který otevíral dveře bohoslužebným změnám.
Roku 1487 však do hry vstupuje knihtisk. Bez omezení lokální praxe je tak šířena obhajoba českého zpěvu s poměrně radikálními požadavky Václava Korandy mladšího a také modlitební knihy, jejichž souvislost se zpěvem odhaluje řada rubrik.
V referátu se proto budeme ptát, jak se kolem roku 1500 mění legitimita českého zpěvu pod vlivem knihtisku a na jaké části repertoáru má proměna legitimity největší dopad.