Abstrakt
Středověká pěchota je často považována za jakéhosi "chudého příbuzného" těžké jízdy. Problematika této otázky je však poněkud složitější, tím spíše, pokud se na věc nedíváme retrospektivně, ale spíše s ohledem na budoucí vývoj, který pěchotu v raném novověku čekal.
Snad můžeme přijmout obecné tvrzení, že silná pěchota vznikla tam, kde si válčící strana, bez ohledu na její institucionální povahu, nemohla z nějakého důvodu dovolit silnou jízdu. Typickým příkladem jsou různá skotská povstání nebo například slavná bitva u Courtrai v roce 1302. Do podobné "pěší" kategorie lze samozřejmě zařadit i vojska švýcarského společenství, husitská vojska, včetně toho velmi pozdního, které skončilo poněkud symbolicky až v roce 1504 v obranné bitvě u Schönbergu. Pokud bychom měli najít nejmenší společný jmenovatel způsobu nasazení pěchoty ve středověku, pak je to defenziva, a to velmi statická.
Téměř každá (znovu)zavedená technická inovace sloužila především k posílení její obranyschopnosti.V různých příručkách tak pěchota fungovala jako jakýsi "štít vojska", který odráží první úder, a jízda pak vede útok jako "meč vojska". Výše naznačený vývoj se na přelomu 15. a 16. století posunul na novou kvalitativní úroveň.
Tehdy se objevil nový typ pěchoty, která již nebyla "středověká" ve smyslu obranného charakteru, ale byla schopna jak účinné obrany, tak především útoku a manévru. Studie sleduje výše uvedený vývoj fungování pěchoty ve středověku a raném novověku a zároveň uvádí do oběhu některé tradované představy související s rolí pěchoty v kontextu středověkého válčení.