V raném novověku fungovaly v Praze dva kapucínské kláštery, a to na Hradčanech, který byl založen záhy po příchodu řádu do města (1599), a na Novém Městě, jehož počátky sahají do 30. let 17. století a jenž byl zrušen v roce 1795. Studie se zabývá otázkami mechanismů, které kapucíni používali při navazování a prohlubovaní sociálních kontaktů v české metropoli, bez nichž by zdejší kapucínské konventy nebyly životaschopné.
Fungování této sociální sítě souvisí s formováním a péčí o pozitivní obraz řádu, který kapucíni vytvářeli především svou sebeprezentací v rámci každodenního sběru almužen a pastoračního působení.