Abstract
V současnosti se dějiny umění zabývají problematikou nelineárního času ve vztahu k obrazu. Transhistorické dějiny jsou postaveny na dekonstrukci konvenčního narativu dějin umění.
Pro hledání rámce, jak překlenout nelinearitu času a zachovat souvislost dějin, se zaměřím na možnosti jazyka řek Jamese Joyce, jímž napsal román Plačky nad Finneganem (1939), a budu jej konfrontovat s tekutou povahou času. Spisovateli se totiž povedlo to, co dnes diskutují dějiny umění.
Plynutí Joycova narativu je změtí asociací a slovních hříček - a přesto si zachovává logickou strukturu. Právě to může být užitečnou analogií pro uvažování o transhistorickém kánonu: obrazy, podobně jako Joycova slova, jsou plné detailů, které je vyvazují z času, kdy byly vytvořeny, a poutají je k různým momentům minulosti.
Joycův jazyk je hypertextem, podobně jako jsou jím dějiny v transhistorické perspektivě. Budu argumentovat, že podobně existují také tekuté rámce uměleckých stylů, na základě kterých je možné o transhistorickém kánonu uvažovat.