Abstract
Polská autorka Olga Tokarczuk je často označována za člověka, který nejen svým dílem, ale i občanskou angažovaností a vystupováním obecně, stereotypy boří. To se jí v mnohých ohledech daří, když překonává hranice žánrů nebo nahlíží na situaci postav z více úhlů.
V mytickém závoji, do kterého své texty balí, však stereotypy hrají významnou roli. Postavy z vesnic, ať již jde o Pravěk, (Prawiek i inne czasy) nebo ves, jejímž předobrazem je snad Łomnickie Pietno (Dom dzienny, dom nocny), jsou sice jungiánskými archetypy, zároveň ale také polskými stereotypy, jako je alkoholem ovládaný starý mládenec nebo žid - mystik.
I v popisu cizinců - vzhledem k regionálnímu charakteru zmíněných dvou knih zejména Čechů a Němců, v prózách Běguni nebo Knihy Jakubovy ovšem i jiných národů, používá autorka často tradiční schémata.