Abstract
Wang Guangqi 王光祈 (1892-1936) i Feng Zikai 丰子恺 (1898-1975) byli předními reprezentanty proudu vzdělanců a modernizátorů hlásících se k odkazu Májového hnutí a hledajících inspiraci pro "vylepšení" domácí kultury v zahraničí - Wang v Německu a Feng v Japonsku. Oba se věnovali mnohým oblastem umělecké tvorby a oba prostřednictvím svých publikací o hudbě výrazně spoluutvářeli podobu poznávání evropské hudby v čínském prostředí.
Feng Zikai nebyl studovaným muzikologem, ale přesto jeho příručky představující evropskou hudbu patří k nejvydávanějším publikacím svého druhu vůbec a staly se pevnou součástí hudebního vzdělávání v Číně. Wang Guangqi, absolvent doktorského studia hudební vědy v Berlíně a Bonnu, je dnes sice pravidelně titulován jako "otec čínské muzikologie", avšak zájem o jeho osobu byl obnoven až v 80. letech minulého století a do té doby byly jeho publikace téměř zapomenuty.
Příspěvek se věnuje dvěma hudebním publikacím výše zmíněných autorů, které zároveň reprezentují dvě nejoblíbenější kategorie děl představující západní hudbu v čínském prostředí okolo roku 1930: jednak z oblasti hudebních dějin (Xiyang yinyue shi gangyao [Nástin dějin západní hudby]) a jednak z oblasti hudební nauky (Yinyue rumen [Úvod do hudby]). Rovněž se jedná o publikace čerpající inspiraci ze dvou zemí, jejichž hudebně vzdělávací systémy se staly v mnohém vzory pro systém čínský, a to z Německa, kde byla důležitým inspiračním zdrojem také nová disciplína komparativní muzikologie, a Japonska.
Prostřednictvím diskurzivní a komparativní analýzy těchto publikací se příspěvek pokusí nastínit charakteristické rysy tohoto typu literatury i motivaci autorů k jejich sepsání, zhodnotit jejich originální přínos stejně jako míru jejich inspirace zahraničními příručkami. Příspěvek se zejména zaměří na to, jak se v důsledku redukce evropské hudební teorie problematická podoba obou příruček promítla do podoby čínské moderní hudební historiografie i procesu čínského poznávání západní hudby obecně.