Abstract
Kolik uch je ukryto doma u Ludvíka (Radoslav Brzobohatý) a Anny (Jiřina Bohdalová)? Je možné někde mluvit, nadávat či křičet, aniž by to někdo slyšel? Nebo je to cena, kterou člověk musí přijmout v moment, kdy pracuje jako náměstek ministra? Možná by šlo říct pár slov šeptem na balkoně, ale jistota, že to nebude nahrané, je skoro minimální. Dílo režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky rozehrává psychologické drama o nejistotě, strachu, paranoie, které se z úřadu dostaly i do nejintimnějšího osobního a manželského prostoru: ložnice.
Na začátku sedmdesátých let dílo skončilo v trezoru a znovu se v kinech objevilo až počátkem let devadesátých. Audiovizuální esej Ucho očima expertů ukazuje skrze dobové dokumenty, proč se tento snímek znelíbil ke konci šedesátých let, a to ještě před dokončením distribuční kopie, ale zachycuje i pozdější život filmu v roce 1989, kdy se začalo uvažovat o jeho znovuuvedení, k čemuž pomohla i reevaluace přínosu díla nejen filmovými odborníky. Esej kombinuje archivní dokumenty v psané i audio podobě (pár slov od režiséra Karla Kachyni) a propojuje je s podmanivou audiovizuální stylizací filmu.