Nastal "konec ideologií", jak tvrdil Daniel Bell v padesátých letech minulého století? Či dokonce "konec dějin" a vítězství liberalismu ve světě idejí, jak tvrdil v devadesátých letech Francis Fukuyama? Ač jsou oba "konce" po právu vysmívány chimérické, cílem příspěvku je se na ně znovu podívat a najít jemnější distinkce za velikášskými pojmy jako jsou "ideologie" či "dějiny". Přestože, jak ví každý teoretik a teoretička politických idejí, jsou ideologie inherentní součástí politiky, je zároveň patrné, že ideologie, které by nesly kolektivní a univerzalizující program, jsou na ústupu ideologiím, jež jsou ve svých strategiích spíše improvizační a zaměřeny na obranu jednotlivce.
Dějiny jsou pak nepochybně v pohybu, ale zároveň místo utopického horizontu, jsme čím dál tím více konfrontováni s apokalyptickými vizemi. V takto hrubě vymezeném rámci chci sledovat různé strategie a taktiky, které se od poloviny dvacátého století rozvíjely v rámci ekologických hnutí.
Zejména mě pak zajímá, jak se koktejl různých "konců" promíchal s nástupem klimatického hnutí a podmínkou nutností radikálních celospolečenských proměn v horizontu jedné či dvou dekád. Z různých debat výrazných intelektuálů a intelektuálek ekologického hnutí se v tomto příspěvku zaměřím konkrétně na debatu Andrease Malma a Tadzio Müllera.
Zatímco Malm z leninistických pozic hájí přímé akce jako strategický nástroj, Müller, ač vychází z anarchistických pozic, podřazuje přímé akce kontra-hegemonní strategii. Otázka je, zda toto promíchání ideologických pozic, strategií a taktik, můžeme považovat za krok směrem k znovuvytvoření ideologie s kolektivním a univerzalizujícím programem, jak ji například ve spojení se strategií takzvané duální moci načrtl jeden z mála ryzích ekologických ideologů druhé poloviny dvacátého století, Murray Bookchin.
Anebo jej máme chápat spíše jako projev improvizovaného tříštění sil v rámci nejednotného hnutí, jež se jakékoli naděje na univerzalizující pozitivní změnu v podstatě vzdalo?