Příspěvek pojedná jeden z konceptů vznikající disertace o šíleném subjektu v literatuře 20. století, totiž moment sebekonstituce a zároveň sebedestrukce textem. Teoretická východiska budou propojena s analýzou vybraných textů německé poválečné spisovatelky a výtvarnice Unicy Zürn (Der Mann im Jasmin) a českého druhovlnného surrealistického básníka a klinického psychologa Zbyňka Havlíčka (zejména metapoetické texty).
Klíčem k interpretaci vybraných textů bude mj. sledování přírodních a vůbec organických motivů. Ty u obou autorů přitahují pozornost k ambivalenci tvorby, jež balancuje na hraně mezi uměleckostí a umělostí, mezi vitální energií originálního díla jako celistvého organismu a mechanickou mrtvolností artefaktu.